Z historie i současnosti našeho kraje

Sněžné jámy kolem Kovářské (z vyprávění seniorů)

„Kolem Kovářské byly sněžné jámy, byly tam už za Napoleona. V nich se držel sníh a led celý rok. Odtud se vozil led, kam bylo potřeba. Třeba na ledování po úrazech, co měli vojáci. Když bylo potřeba zastavit krvácení, tak tam v horách na to dávali ten led z ledových jam.“

Hrušky „koprčky“ - koporečky

V Koporeči sedlák Wenzel Gallin vyšlechtil hrušeň – pozdní zimní máslovku. Ta potom dostala název podle osady – koprčka. Gallin žil v letech 1722 - 1802, hospodářství svého otce převzal v roce 1746. To pak v roce 1778 předal svému synovi a věnoval se zejména šlechtění hrušní. Podařilo se mu vypěstovat odrůdu pozdní zimní máslovky, která následně zlidověla právě pod názvem koprčka. Zvláštnost této odrůdy spočívá hlavně v tom, že hrušně kvetou o něco později, tedy v době po jarních mrazících. Hrušky se pak sklízí v době, kdy jsou ještě tvrdé. Je proto potřeba je řádně uskladnit, nejlépe do sklepa, kde dozrají, změknou, zežloutnou a teprve potom dostávají výbornou chuť.

Teplá svačina (z vyprávění seniorů)

„Děti z chudých rodin v zimě dostávaly na cestu do školy do kapsy na zahřátí čerstvě uvařenou teplou bramboru. Ta je po cestě zahřála a pak ji ve škole snědli na svačinu.“

Co s kukuřicí? (Z vyprávění seniorů)

„Po r. 1961 nařídil Chruščov, že se v Čechách musí kukuřice pěstovat všude. Myslel si, že skutečně poroste, když se jí daří na úrodné Ukrajině. Samozřejmě, že jsme se báli neposlechnout. U nás (pozn. – střední škola v nadm. výšce přibližně 550 m n. m.) jsme udělali tak, že jsme ji vyseli jen na malé pokusné pole. Na podzim, když došly první mrazy, byla pořád malá a zelená a klasy byly v mléčné zralosti. Proto jsme napsali, že tam to nejde a že dalším výsevem bychom způsobili škodu národnímu hospodářství. Tím jsme se tomu vyhnuli.“

Kukuřice se v Evropě začala pěstovat v různých krajích v rozmezí 15. – 17. st. V chladnějších oblastech pohraničních horských pásem České republiky se kukuřice nepěstuje vůbec, v Krušnohoří na malých plochám pouze na Chomutovsku.

Nejlidnatější pohoří v Evropě

Život na vesnici i ve městech, a hlavně gastronomii, ovlivnil velký pohyb lidí sahající až do 15. století. Bohatá naleziště rud potřebovala nové pracovní síly už v dávné historii, stejně tak jako jejich zpracování i v době mnohem pozdější. Následovaly přesuny vojsk v době válek a ozbrojených konfliktů. V době osvícenské lidé více cestovali za poznáním a poté následoval prudký rozvoj průmyslu. Po r. 1945 se na regionu Krušnohoří podepsaly emigrace a imigrace. To vše vedlo k postupnému bourání tradic a zvyků spojených zejména se životem na venkově. Protože nově příchozí byli v místě vždy v menšině, nejenže se neuchytili jejich zvyky, které si sebou přinesli, ale postupně se vytrácely zvyklosti a tradice místní. Bohužel totéž platí o kuchyni a starých receptech, které se daří jen velmi těžce dostávat z nepůvodních nánosů.

Zdroj: Gastronomie v českém a saském Krušnohoří z kulturně-historického pohledu;Prof. Gotthard B. Schicker, Annaberg-Buchholz, 2013
Vlastní výzkum

Reifentier jako světová rarita

Na počátku hračkářského umění v Krušných horách, jak je známe dnes, byla snaha otců vyrobit něco pro své děti. Hračky se líbily, a proto se o ně zajímali i odjinud. Časem se výroba hraček stala zajímavým zdrojem obživy pro mnoho rodin. Jednoduše dostupný zdroj dřeva jako základní suroviny, dobrá skladovatelnost, možnost domácí rodinné výroby (výhoda v horské oblasti bez dobrých cest), nápaditost a zručnost výrobců – to vše přispělo k vybudování dominantního postavení Krušnohoří v dějinách dřevěných hraček.
Z hraček typických pro náš kraj stojí na prvním místě „reifentier“ – zvířátko z kruhu. Zvýšená poptávka po krušnohorských hračkách totiž historicky dovedla k vynálezu, který je světovou raritou. Domácí výrobci si nechávali vysoustružit dřevěnou nekonečnou obruč v podobě spirály, jejíž profil představoval známá zvířata. Po odsekávání několik centimetrů silných špalíků z této dřevěné spirály tak vznikaly polotovary pro výrobu vepříků, koní, krav, ovcí či psů. Nebylo tedy třeba vše pracně vyřezávat ručně, ale jednotlivé kousky muži jen opracovali. Ostatní členové rodiny zvířátka malovali.
Čas ukázal význam dřevěných hraček pro Krušné hory. Zájem o další hračky, jako jsou dřevěné panenky, vánoční pyramidy a svícny či hru tivoli rozšířenou po celém světě, našemu kraji zajišťuje zajímavé místo ve světovém kulturním dědictví.

Ze vzpomínek pamětníků

„Na Benaru (pozn. bývalý podnik v Jirkově) na střeše byly velký šutry a když přišli Češi po roce pětačtyřicet (r. 1945), co to neznali, taky ty šutry házeli dolů. Ale pak jim místní řekli, že jsou blbí. Ty šutry tam byly jako izolace, protože natáhly teplo, a to se z nich potom používalo na výrobu.“

Modré zlato

Pěstování lnu, zejména v horských oblastech, mělo v Evropě velmi dlouhou tradici. Do 18. století se len zpracovával hlavně domáckým způsobem. Později vznikaly malé manufaktury a v krátké době se přešlo na průmyslovou formu. Největší rozmach výroby a zpracování lnu v Čechách nastal ve dvacátých letech minulého století, ale to už se pomalu objevovala konkurence levnějšího, byť méně kvalitního bavlněného vlákna. Len začal ustupovat.
I když je nyní známo více druhů lnu se specifickým způsobem využití, v dřívějších dobách byla po sklizni využita celá rostlina. Vlákno bylo určeno na spředení, pazdeří se přidávalo např. do hliněné směsi na vymazávání spár mezi trámy, ze semen lisovali olej. Pěstování a zpracování lnu se zachovalo i v názvech – Olejomlýnská ulice (Jirkov), obce Lnáře či Lensedly, lnice (bylina s projímavými účinky, stejně jako semena lnu).
V současné době se len dováží už jen jako zpracovaná surovina či polotovar. Pěstování se věnují pouze organizace zaměřené na zachování odkazu naší historie.

Saské Krušnohoří – saský len

Jedno z nejdůležitějších postavení pak zaujímá Sachsen Leinen e.V., zapsaný spolek se sídlem Markkleeberg v Sasku. Byl založen v roce 1994 s cílem podpořit rozvoj hodnotových řetězců produkce přadného lnu a konopí v Sasku, později v celém Německu. Mezitím jsou v tomto spolku hodnoceny možnosti využití i dalších rostliny obsahující vlákna, jako například bambus, sisal, kenaf, olejný len nebo chmel. Ve spolku jsou sdruženy společnosti zabývající se výrobou a zpracováním přírodních vláken, vědecké instituce i zájemci ze soukromého sektoru.
Neziskové sdružení koordinuje projekty místní, národní a mezinárodní spolupráce na podporu nových technologií souvisejících s pěstováním, sklizní a zpracováním rostlin pro textilní a technické výrobky.
Sachsen-Leinen e. V. je považován za poradní orgán pro podnikatele, parlamentní a vládní instituce, ministerstva a spotřebitele v oblasti pěstování a zpracování textilních rostlin, přírodních vláken a dalších obnovitelných surovin. Je tak nenahraditelným partnerem pro projekt, který, byť vznikl na straně české, má potenciál využití výsledků na obou stranách hranice.
Činnost sdružení slouží výhradně neziskovým účelům.